Drbání budiž pochváleno

Setkání s velkým sloním samcem je vždycky neobyčejné. Z toho mohutného zvířete je cítit prvotní divoká síla. Když je u vás opravdu blízko, je jasné, kdo je tu pánem. Podobné chvíle mám opravdu rád. Občas mohou být nebezpečné, někdy končí i vykulenýma očima a smíchem.

Ten den jsme měli na velké sloní pány štěstí. První nás potkal chvíli po vjezdu do parku. Klidně se popásal na kraji cesty. Od tlamy mu padala tráva a větve, které chroupal. Byl spokojený a my mu nijak nevadili. Dělali jsme si obrázky, on se v klidu pásl. Pak vkročil na cestu a pomalu přešel před autem. Nádhera. Ani jsme nedutali, já kontroloval, jestli není nervózní. Dlouho jsme si o tom povídali.

Odpoledne jsme jeli pod zataženým nebem jinou cestou, když se objevil další velký pán. Zvláštně se coural silnicí. Asi si užíval rovnou cestu. Před námi stálo na krajnici auto. Kousek od slona. Nehýbalo se. Říkal jsem si, že mají odvahu....a asi vlastní vůz.

Slon pomalinku a zvolna přišel až k vozu. S rozvahou se levým bokem opřel o kapotu. Pomalu a rozkošnicky se podrbal. Kamarádi výskali a řehtali se, já tomu slonímu klukovi rozumněl - máloco je tak příjemné, jako správné podrbání. Slon se po chvíli odlepil od auta a v poklidu odešel.

Když jsme k tomu drbacímu autu popojeli, seděl v něm manželský pár. Oba měli oči vykulené a smáli se jak malé děti. "Viděli jste to?" ptali se nás. "To bylo neuvěřitelné! Byl tak veliký. Já si na něj mohla sáhnout otevřeným oknem!" Smáli jsme se s nimi a byli stejně veselí jako oni. Bylo to dvojnásobné štěstí. Opravdu blízké setkání a štěstí na klidné zvíře. Dveře auta byly sedřené jako od smirkového papíru a trochu promáčknuté. Myslím, že to ti dva to dlouho nedají opravit...

Jak jsem řekl, bývají to výjimečné chvíle. Tahle byla výjimečná a šťastná.