Dvě a půl minuty ticha

Vrátil jsem se z výletu do země plné písku, horka, ale i vody. Tahle příhoda se odehrála na úpatí pohoří Brandberg. Byl to podvečer, těsně před západem slunce. Na kopci nad městem jsme se dívali, jak slunce mizí za horami.

"Jmenuju se Basil, jako ta voňavá bylinka," řekl majitel kempu, když jsme všichni vyskákali z jeho otlučeného landroveru. Muselo se nás tam nacpat devět. A on. "Tohle město, kde je dneska 100 obyvatel, bylo od roku 1990 městem duchů," pokračoval Basil. Pak ale celou oblast i s uzavřeným cínovým dolem koupil jeden Belgičan a začal prodávat domy za pár korun. Tři tisíce euro za dům i s velkým pozemkem. A podařilo se mu město přivézt zpátky k životu.

Stáli jsme na velké výsypce bílého štěrku. Najedné straně pod námi městečko, na druhé důl. I on se před rokem po třiceti letech probudil k životu. Čerstvý vítr nám čechral vlasy, v ruce lahev dobrého pití, mluvíme s Basilem o všem možném. Po chvíli se podívá k horám a řekne nám, že až se slunce dotkne kopců, budeme dvě a půl minuty mlčet, že je to taková jeho tradice. Ptám se, proč dvě a půl minuty. A on se rozesměje s tím, že tak dluho trvá, než slunce zapadne.

A stalo se. Sluneční kotouč se zlehka dotkl kkopců a my zmlkli. Každý si myslel na své věci. Byl slyšet jen vítr. Sem tam si někdo přihnul z lahve. Měl jsem v hlavě příjemný průvan. Užíval jsem si zapadající sluníčko, krásné hory a chvíli, která byla výjimečná tím, jak byla úplně obyčejná. Deset lidí na kopci se dívá na západ slunce. Ve stejnou chvíli to dělaly na celé zemi určitě tisíce lidí. Jenže na bílém kopci nad pouští jsme byli právě my.

"See you tomorrow!" mávnul Basil rukou k horám, když poslední kousek žlutého kotouče zmizel. Dopil lahev a usmál se na nás. Ještě chvíli jsme si povídali, a pak se vrátili do auta. Čtyři do kufru, čtyři na zadní sedačky a dva dopředu. Za pár minut jsme byli v kempu. A měli na co vzpomínat.