Nechal jsem se inspirovat

A to hned několikrát. Když jsem dnes oživoval počítač ze spánku, blikl na mě takový ten obrázek z krásných míst Zeměkoule. A já si řekl, že tohle místo znám. Před dvěma týdny jsem tam stál...a tak o něm budu teď mluvit a psát.

Byl to obrázek z namibijského údolí Sossusvlei, kde leží krásné oranžové duny. Už jsem tam párkrát byl. Vždycky jsem ale zůstával dole, nikdy jsem se nepokusil vylézt na vrcholky a sledovat s ostatními východ slunce. Připadalo mi to hloupé, jak všichni spěchají, aby to stihli. Letos jsem si řekl, že ze své ulity vylezu a vystoupím na dunu. Abych věděl, o co jsem přiházel a jestli jsem vůbec o něco přicházel. A vybral jsem si k tomu tu úplně nejprofláknutější. Dunu číslo 45. Když už, tak už.

Bylo to jako z průvodce. Před svítáním vstát a vyrazit s oteřvením brány. Kolem sviští jiná auta a já si nejsem jistý, jestli to vážně chci. Ale jednou jsem se rozhodl, tak vytrvám. Navíc mě po sestupu čeká něco, na co se těším doopravdy. A tak řídím tmou a vyhlížím tu správnou dunu.

Když jsme dorazili na plac pod dunou, raději jsem moc nepřemýšlel. Vzal jsem foťák s padesátkou, utáhl sandály a vykročil. Všude se píše, že duna je vysoká 300 metrů. Sdole to tak rozhodně nevypadá. Oranžový kopec s malým vrchlíkem. Písek se sype, jde se v něm podobně jako v hlubokém prašanu. Takže blbě. Ale statečně funím a začíná se mi to líbit. Duna je samozřejmě vyšší, než se zdá. To vědí všichni, kdo na ni lezli. Už to vím i já. A už se culím pod šedivé fousy. K místu, kde se zvedá onen vrchlík to trvá poměrně dlouho. A vrchlík se ukazuje jako ještě jedna duna na té původní duně. Když se dívám dolů k silnici, jsem vážně vysoko.

Na hladkém písku po stranách duny jsou vidět pěšinky od brouků. To je paráda. Jdu výš a výš, až jsem na vrcholu. Otevírá se přede mnou výhled do dunového pole. Na východě už je jasno, slunce za chvíli vyskočí zpoza tmavých kopců. Všechno oranžově svítí. Lidi si sedají do měkkého písku a kochají se. Staří, mladí, holky, kluci. Děti s rodiči i mladé páry. Radost je univerzální. Je mi trochu líto, že u sebe nemám rodinu, ale i tak se mi to moc líbí. Nejen výhled. Líbí se mi i to, jak lidi kolem dělají blbiny, fotí se a radují. A pak to konečně cvakne. Není důležité, jestli jste tu první nebo milióntí. Důležité je, že z toho máte radost. Tečka.

Zvedám se, vysypávám písek z kraťasů a vracím se dolů. Po boku duny sbíhá chlapík. Mává rukama a výská radostí. Fotím si ho a úplně mu rozumím. Podlehl kouzlu oranžové krásky. A jak scházím po hraně, přemůže to i mě. Kdo mě zná, ví, že dobrovolně neběhám. Ale teď mám takovou chuť seběhnout dolů, že mi to připadá jako ta nepřirozenější věc na světě. V tuhle chvíli nevážím metrák, ale dvě kila, jsem půvabný a ladný jako můj tříletý Jiřík :-) A jestli ne, co na tom záleží?

Jsem dole. Nejsem udýchaný, ale šťastný ano. Znovu se ukázalo kouzlo obyčejných chvil. To je na putování Afrikou a světem to nejhezčí. Občas na to zapomínám a chci být důležitý. A pak mi takováhle chvíle připomene, že jsem jen kašpárek a nemám se brát tak vážně. A tak přestanu.

Čekala mě ale ještě jedna radost. Protože se v Africe většinou vstává velmi časně, není čas dát si snídani. Proto, když je později čas, vyhledávám bohaté anglické snídaně. Volské oko, slanina, klobásky, opečený chléb s roztátým máslem...takováhle hostina pak stačí na celý další den. A pod oranžovou dunou jsem se rozhodl přichystat si alespoň zčásti takovou snídani. Měl jsem vařič, vejce i slaninu...nic mi nemohlo zabránit. Byla to krásná tečka za půvabným ránem. Na dunu se šplhali další lidé, já byl rád, že to mám za sebou, protože začínalo být ke třiceti stupňům, a čekal, až bude slanina správně křupavá. Pak skvělý africký černý čaj a radost.