Nosorožec?

Ne vždycky máte zvířata jako naservírovaná u cesty div ne s mašlí. Většinou je musíte usilovně hledat a nezřídka se stává, že projezdíte půl dne bez nějakého pěkného setkání. Pak (ale nejen pak) jásáte, i když se z vysoké trávy zvedne jen obrys nosorožce.

Tmavá hora se pomalu pohybuje trávou a vy vystrkujete hlavu co nejvýš, abyste viděli co nejvíc. Lamentujete, že přece jen pár kroků, a byl by krásně vidět celý...copak to dělá schválně? Kdo ví. Jisté ale je, že právě tyhle chvilky jsou jedny z nejhezčích.

Samozřejmě, že všichni toužíme po tom, vidět nosorku nebo jakékoliv jiné zvíře v celé kráse. Jenže právě ty chvíle, kdy musíte skoro nadskakovat, couváte a zase popojíždíte kupředu, točíte se, skoro vylézáte na střechu a děláte další vylomeniny, jen abyste se vynadívali, tyhle chvilky mají mnohem větší kouzlo. A na tyhle okamžiky moc rád vzpomínám.

Tenhle správně ukrytý nosorožec je asi černý. Podle stavby a držení těla. Ale třeba ne. Vlastně to není důležité. Užili jsme si ho. A máme na co vzpomínat.