Tugela - díl čtvrtý: pod nohama kilometr prázdnoty

Ještě nesvítá, ale brzy začne. Chtělo to notnou dávku přemlování, abych se vyhrabal z postele. Bolím. Ale to se poddá. Balíme techniku a jdeme fo auta. Jsou čtyři hodiny a vyrážíme na hranu vodopádu. Musíme objet masiv Amfiteátru až na místo, ze kterého se vyráží na trek. Je to vlastně parkoviště s budkou správce. Tam se zapíšete jako na každé horské túře, zaplatíte, a můžete vyrazit vzhůru. Čeká vás už jen 400 výškových metrů a asi tři hodiny stoupání.

Počasí je všelijaké. Po kopcích se válí mlha, potrhané mraky rozfoukává vítr. Občas vysvitne sluníčko, občas to vypadá na déšť. Russel se bojí, aby nás nahoře na platu nějaká nechytla. To bývá mazec. Proto jsme vyjeli brzy. Na trek vyrážíme v šest hodin. Není mi do zpěvu. Včerejšek mě nějak zmohl. Špatně se mi dýchá, mám strach, aby vydrželo koleno. Ale funím s ostatními a těším se na vrcholek. Vzal jsem si ortézu, noha snad vydrží.

Hned v úvodu se předvede Russel - místo aby obcházel jeden ze skalnatých vrcholků, střihne to přímo přes něj. "Cesta vede tudy," ukazuje na holou skálu imaginární stezku. Nejdřív mrmlám, protože jsem vážně rád, že se vleču, ale když jako kamzíci přeskáčeme na druhou stranu, jsem spokojený, že jsme si dost zkrátili cestu. Taková krkolomná zkratka na střeše jižní Afriky. Největší lahůdka nás ale teprve čeká. My už to víme, kluci geodeti ještě ne. Řetězové žebříky na plato Amfiteátru. Jsou dva. První měří 25 metrů, druhý je patnáctimetrový. Když po nich vyšplháme, jsme už jen pár set metrů od cíle. Od místa kde se říčka Tugela vrhá do hloubky.

Řeku potkáváme záhy. Úzký proud vody se klikatí v trávě, sem tam vytváří lagunky a vede nás k místu, které hledáme. Po patnácti minutách jsme tam. Voda vymlela ve skále rýhu ve tvaru velikého "U". To je hrana vodopádu. Odkládáme batohy, radíme se, kde postavit Leicu. Vybrali jsme takový skalnatý pahorek, odkud je dobře vidět na hranu i na místo, kde se řeky začíná zařezávat do podloží.

Přichází první problém - Miloš sestavil přístroj, ale ten nereaguje na pokusy o zapnutí. Ani Russela neposlechl...vypadá to, že došla baterka. Miloš ovšem s klidem Angličana tvrdí, že náhradní je v batohu. "Myslíš, v tom batohu, kam jsem se koukal a kde žádná baterka není?" ptá se s úsměvem Aleš. Že bychom skončili dřív, než začneme? Naštěstí přichází Ian a magickým hmatem zapíná neposlušnou GS16. S grácií pak podotkne: "Technique. It is just technique." Vypadá, že je naše mise zachráněna. Ale ouvej. Další potíž. Stroj se nemůže připojit na síť. Vyčerpali jsme všechna koupená data. Jenže bez toho jaksi nezměříme ani šutr. Naštěstí se ale stane něco poměrně neobvyklého. Je 13. listopadu 2016. Neděle. Ian se chopí telefonu a na stránkách poskytovatele si klikne na balíček dat. Pak se připojí do banky, odešle platbu, která je okamžitě realizovaná. V GS16 to pípne a začne si povídat s družicemi a geodetickými stanicemi. Zabralo to asi tři minuty. To všechno na jednom z nejodlehlejších míst Jihoafrické republiky ve výšce skoro 3000 metrů.

Měříme. Leica chroustá svá data a já mám tu čest doměřit rozdíly takovou laserovou pistolí. Výsledkem je číslo 2968m nad mořem. Já se ještě bojím počítat, ale kluci se začínají culit. I mě pomalu dochází, že se stalo něco zvláštního.

Máme ještě jeden úkol. Udělat z kamenů značku pro letadlo, které sem bude v dalších týdnech příležitostně nalétávat. Má v čumáku laserový skener a naskenuje pro nás terén vodopádu a okolí, abychom mohli vytvořit digitální 3D model. Model toho největšího vodopádu světa, protože když odečtete 2968 - 1985, vyjde vám 983. A to je správná výška Tugela Falls. Když se postavíte na hranu, máte pod nohama bezmála kilometr prázdnoty.