Tugela - díl třetí: uprostřed vodopádu
Před námi úzká kluzká strž. Abychom se dostali k patě Tugela Falls, musíme vylézt nahoru. Držet se mlžeme kořenů, tenkého drátu a několika skob zatlučených do hladké skály. Všechno je mokré a kluzké. Fajn trek.
Je asi 12 hodin, na cestě jsme už od devíti a před námi je posledních pár stovek metrů. Možná jeden-dva kilometry. Ovšem terén je horší a horší. Strží vzhůru jsme se dostali bez větších problémů - sice zapatlaní od bahna, ale v pohodě. Teď slézáme dolů ke korytu řeky. Musíme znovu přebrodit, pak pár desítek metrů sutí a znovu na druhou stranu. A znovu do kopce a znovu k vodě. Zkoušíme přejít po kamenech těsně kolem velkého balvanu....s fotobatohem na zádech to jde špatně a jeden z nás se pěkně zlehka a elegantně položí na záda do vody... Ale co, batoh je voděodolný a dospělý chlap se ještě nikdy za půl minuty nerozpustil.
Jsme teď mnohem dál než v roce 2014, kdy jsme zkoušeli měřit poprvé. Cesta se změnila v úporné stoupání korytem posetým balvany. Není to pohodlné a už jsme dost unavení. Jsme rozdělení na dvojice, trojice. Vpředu skotačí neunavitelný Russel s Alešem, za nimi Miloš s Fánou. Pak já a Jirka a nakonec Jarda, který ale vyrážel až hodinu po nás...hravě nás dohnal.
Přicházíme na místo, kde končí přibližně 100-150 metrů dlouhá kaskáda skoků asi pět metrů vysokých. Cítím, že by to mohlo být TO místo. Poslední brodění...na hraně nejnižšího stupně kaskády. Skála klouže jako čert, ale když zuju boty a jdu vodou, jde to líp. Je asi čtvrt na jednu, spustil se déšť. Obloha je ale zčásti jasná, takže to nebude trvat dlouho. Zalezli jsme každý do nějakého výklenku ve skále. Déšť mi hlavu nedělá. Ale Russel s Alešem jsou ještě nad námi. Myslím, že šplhají moc vysoko, jenže oni to nevědí. Jsou tak nabuzení, že moc nevnímají, kde jsou.
Když přestalo pršet, začali jsme čekat. Fána a Miloš šli hledat ty dva rychlíky, já, Jirka a Jarda jsme začali fotit a točit. Nad hlavami se nám objevili dva velcí dravci. Proti modré obloze vypadali jako stráže. Věřím, že jsou to orlosupi bradatí. Majestátní strážci Dračích hor. Možná znamení. Po zhruba třičtvrtihodině se objevují Fanda S Milošem. Russel a Aleš přicházejí až po další hodině. Mají změřeno, ale podle mě špatné místo. Ještě jim to neříkám, ale chci, aby změřili ještě konec kaskády. Russel se šklebí, protože mi nevěří. Má za to, že tohle je rozhodně špatně, ale měří. Kóta, kterou jsem si stanovil (a Jirka se mnou souhlasí) jako náš bod, má hodnotu 1985 metrů nad mořem.
Už se nemůžeme příliš zdržovat. Budou tři hodiny, musíme si pospíšit, abychom došli do kempu do setmění. Při cestě zpět vypadá terén mnohem strměji než cestou sem. Zajímavé. Máme smíšené pocity...nevíme, zda jsme změřili dobře. Jen Russel je v rauši. U jednoho kamenného koryta se svléká a po zadku sjíždí kamenný tobogán. Je to blázen, ale schopný a šikovný.
Poslední stovky metrů do kempu vedou do poměrně prudkého kopce. Funím a táhnu z posledních sil. Přece jenom nejsem úplně sportovní postava. Ale začínám mít pocit, že se věc podaří. Padá šero a já ještě přemlouvám Jirku s Fandou, abychom udělali pár záběrů. Pár slov začerstva o tom, co cítí a jak to vidí.
Pak už shodit ze sebe věci (Hlavně kraťasy, které jsem cestou roztrhl. Celou cestu zpátky mi koukala půlka zadku. Fána tomu říkal, že jsem si způsobil veletrh.), sprchu a sklenku brandy. Nesměle taky doutník...ještě ne úplně na oslavu, ale za tu dřinu a nervy. Nebe nad námi je těžké deštěm, ale to nám teď hlavu nedělá. Musíme se dobře vyspat. Zítra budíček ve čtyři a přesun k hraně. Může se nám zdát o řetězových žebřících...
