Vzpomínky

Dnes jsem procházel staré fotky. Hledal jsem svůj obrázek z roku 1992. Nenašel, ale zato jsem našel jiné. Obrázky z mojí první cesty do Afriky, svojí první pokutu a dokonce i první letenku! A tak bych se chtěl podělit o tu radost. Protože ať jsou má putování černým kontinentem jakákoliv, ta první cesta...byla zkrátka první.

Tohle je moje první letenka. Vlastně úplně první, protože před cestou do Afriky jsem nikdy nikam neletěl. Odlétali jsme 31. ledna a vraceli se 4. března 2003. Letenka byla ještě papírová. Takový bloček v pěkné tvrdé obálce. Digitální doba nás obrala o hodně radostí. :-) Ani jsem nevěděl, že ji mám. Budu ji opatrovat. To by se s milými vzpomínkami mělo dělat.

Čas od času se stává, že vás potká opravdové štěstí. Žádné peníze, drahá auta nebo jiné blbiny. Opravdové obyčejné štěstí. Mě potkalo hned při prvním výletu do Afriky. Byli tam hned tři chlapi, kterých si vážím dodnes. A dodneška vzpomínám na společné ježdění nejen za zvířaty. Na téhle fotce jsou dva z nich. Vladimír Hanák, zoolog a bezva chlap. A ten prošedivělý pán je Zdeněk Veselovský. Rovněž zoolog, ale hlavně moudrý muž s báječným smyslem pro humor. Tím třetím chlapem, který ovšem na fotce není, je Přemek Rabas. A když jsme u báječných lidí - úplně vpravo blond Jarmilka. Holka, se kterou bych se tuze chtěl do Afriky vrátit. Ona moc dobře ví, proč.

A když jsme u vzpomínání, tohle je moje rpvní africká pokuta. A ta nejhezčí. Mnohokrát jsem to vyprávěl, takže jestli jste to slyšeli, už nemusíte číst. Bylo to v Zimbabwe, rok 2004. Uprostřed silnice velké plastové kužele ohlašovaly policejní kontrolu. A já nebyl připoutaný. Takže pokuta. 10 000 zimbabwských dolarů. Už jsem sahal pro peníze, ale kdepak. Musíte vystoupit, pane a jít k důstojnici vyplnit formulář, povídal policajt. Tak jsem si stoupl do fronty. Vedle silnice v zeleném háječku seděla u stolečku policistka, která vypadala jako africká verze Poměnkové Marie (vzpomínáte?). Modrá uniforma s čepečkem. A vyplňovala. A protože byla svědomitá, snažila se vyplňovat pečlivě. Pečlivě znamená pomalu. Když měla asi po pěti minutách vyplněnou hlavičku (vpravo nahoře) a dokončila moje příjmení a jméno, kopl do mě Přemek zezadu, abych to urychlil. Napadlo mě jediné - vynechat město, takže když si přečtete adresu, je tam Borová 5151, Evropa. A pak zbývalo čekat...formulář je dlouhý... Nebudu zdržovat, trvalo to 45 minut. Nekecám. Zkusil jsem se zeptat, zda by Poměková Marie nemohla psát rychleji, ale ona se na mě podívala pohledem tak nevinným...a řekla: Snažím se, jak nejlépe umím, pane. Na to jsem nenašel argument. Tak jsem počkal a pokutu si schoval. Možná si ji pověsím nad pracovní stůl, aby mi připomínala Afriku a její tempo.

Ono se to v téhle době virového šílenství docela hodí. Mějte se!